SRDCE MĚSTA

Osobnosti břeclavského zámku


Břetislav I. z rodu Přemyslovců 

(* mezi 1002 až 1005 - † 10. ledna 1055 Chrudim)

Byl synem českého panovníka knížete Oldřicha a matky Boženy, která pravděpodobně pocházela z českého selského rodu. V letech 1019 až 1034 působil Břetislav jako správce Moravy. V roce 1021 unesl z kláštera Schweinfurtu v Bavorsku schovanku Jitku (Gutu), dceru významného zdejšího velmože Jindřicha z Nordgau. Oženil se s ní a z jejich několika synů se tři stali postupně českými panovníky. Jeden z nich, Vratislav II., obdržel roku 1085 pro svoji osobu královský titul. Po smrti svého otce Oldřicha a se souhlasem strýce Jaromíra se Břetislav stal roku 1034 českým panovníkem.

V roce 1039 vydal v dobytém Hvězdně nad hrobem sv. Vojtěcha Slavníka, druhého pražského biskupa (982-997), právní nařízení tzv. Břetislavova dekreta, upravující uzavírání sňatků, trestání vražd, zakazující práci v neděli apod. Chtěl zabránit sporům v nástupnictví na český panovnický trůn, a tak koncem roku 1054 vydal tzv. stařešinský řád, podle kterého se směl stát panovníkem vždy nejstarší Přemyslovec.

Kníže Břetislav učinil vše, aby český stát vyvedl z hluboké krize přelomu 10. a 11. století a upevnil jeho celkové postavení.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C5%99etislav_I.



Vratislav II. 

(*okolo 1033 - † 14. ledna 1092)

Český kníže od 28. ledna 1061 do dubna 1085 a poté první český král z rodu Přemyslovců. Zároveň byl titulárním polským králem v letech 1085-1092. Jako kníže byl Vratislavem II., jako král Vratislavem I. (Wratislaus Primus Rex).

Vratislav byl druhorozený syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu, bratr Spytihněva II., Konráda I. Brněnského, Oty Olomouckého a biskupa Jaromíra. Podle vůle otce zdědil olomoucký úděl, kterému vládl v letech 1055-1056 a poté 1058-1061.

Vratislavovu první manželku neznáme jménem, spekuluje se pouze o jejím německém původu. Známý je ale její příběh. Když se Vratislav dostal do sporu se svým bratrem Spytihněvem II., rozhodl se opustit Olomouc, kde sídlil. Útočiště hledal u uherského krále Ondřeje I. Svou první ženu, šlechtičnu, která byla v už pokročilém stupni těhotenství, raději nechal v Olomouci. Spytihněv tuto ženu ale uvěznil a ta nakonec zemřela při předčasném porodu, když po propuštění odjížděla za manželem do Uher.

Podruhé se tedy Vratislav oženil s Ondřejovou dcerou Adlétou, uherskou princeznou z rodu Arpádovců, zřejmě v roce 1057. Vratislav tak získal silného spojence a Spytihněv II. mu v roce 1058 vrátil olomoucký úděl.

Když se Vratislav stal po smrti staršího bratra Spytihněva v roce 1061 knížetem, Adléta se z titulu kněžny dlouho neradovala a zemřela už počátkem příštího roku. Asi rok po smrti Adléty se Vratislav oženil potřetí, se Svatavou Polskou. Potvrdil tak přátelství s polským knížetem Boleslavem II. Smělým (se kterým ale později bojoval o česko-polské hranice).

 Zdroj a více zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vratislav_II. 

                                                                                  https://www.britishmuseum.org/collection/object/P_1875-0710-6809</p>


Konstancie Uherská

(* 17. února 1180 Ostřihom - † 6. prosince 1240, Předklášteří) 

 zpracoval Mgr. Libor Kalčík  

Konstancie se narodila kolem roku 1180 jako dcera uherského krále Bély III. (1173-1196), a jeho druhé manželky Agnes de Chatillon. Její matka byla dcerou známého francouzského křižáka Renauda de Châtillon, který se za svůj dobrodružný život se stihl stát antiochijským knížetem, tureckým zajatcem, pánem Zajordání, postrachem Rudého moře a osobního nepřítelem egyptského sultána Saladína, jenž Renaudovi vlastní rukou po bitvě u Hattínu setnul hlavu. Byla také sestrou dvou uherských králů, Emericha a Ondřeje II. Její sestra Markéta se roku 1185 stala byzantskou císařovnou a její teta Alžběta Uherská byla manželkou českého knížete Bedřicha.

V roce 1199 se Konstancie stala ženou českého panovníka Přemysla Otakara I. Společné soužití z počátku znepříjemňoval dlouhý rozvod s první Přemyslovou ženou Adlétou Míšeňskou, která se s rozvodem nesmířila až do své smrti v roce 1211. Přemysl s Konstancií měli osm nebo devět dětí. Jako královna měla spíše reprezentativní povinnosti, také společně s manželem figurovala v několika listinách jako donátorka.

Po smrti Přemysla Konstancie obdržela vdovský úděl a to v břeclavské, přibyslavské, kunovské, hodonínské, bzenecké a budějovické provincii. Právě v této době se začal bližší vztah Konstancie k jihu Moravy. Vrcholem její zakladatelské aktivity je bezesporu donace kláštera Porta Coeli (Brána nebes) v Předklášteří u Tišnova, na které se podílela spolu se svými syny Václavem I. a Přemyslem moravský markrabětem. Konstancie zemřela v roce 1240.

Zdroje: 

Sommer, P. - Třeštík, D. - Žemlička, J. 2009: Přemyslovci. Budování českého státu. Praha.

Škvrňák, J. 2013: Šlechta na Břeclavsku ve 13. století. Magisterská práce ulož. na HIU FF MU v Brně. 


Žemlička, J. 200: Počátky Čech královských. 1198 - 1253. Praha


Oldřich III. Korutanský (Ulrich III. von Spanheim)

(* 1220 - † 27. říjen 1269, Čedad.)

Oldřich (Ulrich) byl prvorozeným synem vévody korutanského Bernarda II. a Judity dcery českého krále Přemysla Otakara I. Poprvé je v českém prostředí vzpomínán v roce 1234 v družině moravského markraběte Přemysla.

Snad v souvislosti se vzpourou moravského Přemysla proti králi Václavovi I. v roce 1237, se díky svému strýci králi Václavovi I. dostává do držení břeclavská provincie, která byla odňata Konstancii Uherské. Tato změna může být odrazem nového kurzu zahraniční politiky přemyslovského státu, který se dostává do konfrontace s uherskými Arpádovci v boji o rakouské země. Oldřich na začátku svého působení na Břeclavsku potvrdil statuta Konráda Oty, která upravovala vztah mezi panovníkem a šlechtou. V roce 1246 se účastnil výpravy do Rakous, kde byl po bitvě u Stožce zajat. Ještě v roce 1247 se Oldřich se také tituluje jako "břeclavský vévoda" (dux Breciszlawenis). Poté jeho úloha na Břeclavsku skončila snad v souvislosti s odbojem kralevice Přemysla, který se po krátké internaci vystupuje jako vládce celé Moravy. Oldřich odchází do Korutan. Po jeho odchodu Břeclavsko ztrácí své výjimečné postavení a zapadá do systému správy středověké Moravy.

V roce 1248 se Oldřich oženil s Anežkou Meránskou, která jako věno dostala Kraňsko (dneska část Slovinska). Měli spolu dvě děti, které ale zemřely v útlém dětství. I druhé manželství s Anežkou Bádenskou zůstalo bez dětí. Od roku 1251 se stává spoluvládcem svého otce a po jeho smrti v roce 1256 se stal korutanským vévodou. Oldřich byl typickým představitelem své doby - ctitel rytířských ideálu a štědrý mecenáš církve. Jeho vláda v Korutanech se se nesla v duchu sporů s mladším bratrem Filipem a jejich společné snahy Filipa opět dosadit na arcibiskupský stolec v Salzburgu. Velmi dobré vztahy si udržoval s českým králem Přemyslem Otakarem II., například se objevil v roce 1260 na mírových jednáních v Bratislavě spolu s Otou Braniborským jako králův zástupce. V roce 1268 uzavřel v Poděbradech tajnou dohodu o nástupnictví. Rok na to v říjnu Oldřich umírá 1269 v Cividale del Friuli, kde byl v místní katedrále také pohřben. Jeho smrtí končí vláda Sponheimů v Korutanech.

Zdroje:

Artikel "Ulrich III., Herzog von Kärnten und Herr von Krain" von Franz von Krones in: Allgemeine Deutsche Biographie, herausgegeben von der Historischen Kommission bei der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, Band 39 (1895), S. 222-225, Digitale Volltext-Ausgabe in Wikisource, URL: https://de.wikisource.org/w/index.php?title=ADB:Ulrich_III._(Herzog_von_K%C3%A4rnte)&oldid=2492230 (Version vom 3. Oktober 2017, 09:46 Uhr UTC)


Ladislav Velen ze Žerotína

(* 7. prosince 1579, Břeclav - † 3. dubna 1638, Poznaň, Polsko) 

Byl moravský šlechtic z břeclavské větve pánů ze Žerotína, vůdce bělohorského odboje na Moravě, moravský a zemský hejtman během povstání proti Ferdinandovi II., komoří a rada českého krále Fridricha Falckého. Moravský emigrant. Později se stal radou a vojenským komisařem dánského krále a vojenským velitelem Opavy. Někdy je psán také jako Ladislav Velen ze Žerotína na Břeclavi.   


Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Velen_ze_%C5%BDerot%C3%ADna


Karel Eusebius z Lichtenštejna 

(* 11. dubna 1611 - † 5. dubna 1684)

Byl v letech 1627-1684 hlavou rodu Lichtenštejnů.

Knížecí titul zdědil po svém otci Karlu I. z Lichtenštejna. V době smrti otce mu však bylo pouze 16 let, do roku 1632 byli jeho poručníky strýcové Gundaker a Maxmilián. V letech 1639-1641 byl hlavním vojevůdcem ve Slezsku.

Po třicetileté válce se zasloužil o hospodářskou obnovu svých držav. Byl velkým patronem architektury.


Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Eusebius_z_Lichten%C5%A1tejna


Kníže Josef Václav Lorenc z Lichtenštejna - maršál, vojenský stratég a diplomat 

(* 9. srpna 1696 v Praze - † 10. února 1772 ve Vídni)

S rodiči často pobýval na zámku v Břeclavi. V Praze absolvoval Karlovu univerzitu a od mládí se věnoval vojenské kariéře a diplomacii v Berlíně, Paříži a Bruselu. Hodnosti polního maršála dosáhl v roce 1734. 

Za slezských válek 1740-1742 a 1744-1745 mu byla jasná převaha pruských armád, zejména dělostřelectva. Císařské dělostřelecké oddíly bylo třeba nově přezbrojit a přeorganizovat. Nedaleko Českých Budějovic vybudoval na své náklady dělostřeleckou školu pro nižší velitele. Za sedmileté války po bitvě u Kolína prohlásil pruský král Bedřich II.: "Nepřátelé měli přednost v početném dělostřelectvu, které bylo v dobrém stavu. To dělá Lichtenštejnovi čest." Jako projev úcty mu daroval pět bruselských goblénů.

Když v roce 1748 náhle ve 24 letech zemřel jeho synovec, panující kníže Jan Nepomuk Karel bez mužských potomků, stal se kníže Josef Václav Lorenc vladařem knížecího domu a panovníkem Lichtenštejnska.

V roce 1751 byl kníže požádán svým mladším bratrem Emanuelem o přenechání břeclavského panství pro vlastní rodinu. Josef Václav se ale rozhodl, že si oblíbený zámek a nedaleký lovecký revír ponechá a Emanuelovi, jako správce celého fideikomisu, postoupil panství Moravský Krumlov s příslušenstvím jako sekundogeniturní majorát.

Císařovna Marie Terezie si "pěstovala" (pflegte) knížete Josefa Václava Lorence jako "svého přítele". Vzhledem k jeho diplomatickým zkušenostem a finančním možnostem ho v roce 1760 pověřila zorganizováním slavnostní cesty pro nevěstu následníka trůnu Josefa II. z Parmy do Vídně, což představovalo obrovské náklady na přesun 60 kočárů a 240 osob v doprovodu Isabely Parmské a 16 kočárů se 30 osobami knížete Josefa Václava Lorence.

Turistům jeho osobnost připomíná socha na monumentálním pomníku císařovny Marie Terezie na stejnojmenném náměstí mezi muzei ve Vídni.

Zdroj: PhDr. Geršic


Kníže František I. z Lichtenštejna - diplomat a učenec 

(* 28. srpna 1853 v Möndlingu - † 25. července 1938 ve Valticích)

Osobnost knížete Františka I. z Lichtenštejna je většinou v širších vrstvách obyvatelstva méně známá, i když jeho aktivita v diplomacii a historické vědě byla neběžná. Právě v této oblasti zanechal na přelomu 19. a 20. století výrazné stopy. 

Po vysokoškolských právnických studiích ve Vídni a Praze působil v diplomatických službách. Na významném místě velvyslance v Petrohradě u carského dvora působil od 28. října 1894 do 9. Prosince 1899. Svými názory na mezinárodní situaci a na vnitřní uspořádání zemí v habsburské monarchii se shodoval s arcivévodou Františkem Ferdinandem d´ Este. Zejména odmítal válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů a budoucnost monarchie viděl v její federalizaci zastřešené spolkovým panovníkem, spolkovým kancléřem a třemi společnými ministry - zahraničních věcí, financí a obrany.

Na univerzitě ve Vídni založil na své základy seminář pro východoevropská studia, který vybavil bohatou knihovnou s 9 tisíci svazky. Dodnes seminář existuje jako Institut für Osteuropäische Forschung. Do 1. světové války se stal členem, spoluzakladatelem a podporovatelem řady vědeckých a kulturních institucí.

Za 1. světové války odmítl s ostatními členy rodiny návrh německého politika Erzbergera o podřízení se Lichtenštejnska Vatikánu. Papež se měl stát hlavou země a lichtenštejnský vladař jeho zástupcem. Tím by bylo posíleno papežovo postavení v souvislosti s mezinárodní situací za války.

Po smrti svého bratra Jana II. v únoru 1929 se stal panujícím knížetem. Ještě téhož roku se oženil s baronkou Elsou, rozenou Gutmannovou., Nezanechal po sobě mužského dědice, a proto se jeho nástupcem stal prasynovec princ František Josef II. Po krátké nemoci zemřel ve Valticích a je pohřben v rodové hrobce ve Vranově u Brna.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_I._z_Lichten%C5%A1tejna


Kníže Jan I. Josef z Lichtenštejna - Napoleonův protihráč, úspěšný hospodář a tvůrce dnešního LVA

(* 27. června 1760 ve Vídni - † 20. dubna 1836 ve Vídni)

Přišel na svět jako druhorozený syn knížete Františka Josefa I. a kněžny Leopoldiny, rozené hraběnky ze Šternberka. Po smrti svého otce v roce 1781 se stal starší bratr panujícím knížetem. Od mládí se princ Jan I. Josef zajímal o vojenské záležitosti; jeho učitelem a vzorem byl polní maršál Mořic hrabě von Lacy. Dne 12. dubna 1792 se oženil s šestnáctiletou princeznou Josefou Sofií, dcerou knížete Jachima Egona Fürstenberga von Weitra.

Brzy začaly boje s Napoleonem, kterých se aktivně zúčastnil. V roce 1793 dosáhl hodnosti generálmajora a v roce 1797 se v italském městě Udine poprvé setkal s Napoleonem a jeho manželkou Josefinou.

Staršího bratra, bezdětného knížete Aloise I. ztratil v březnu 1805, a tak funkce regenta rodu Lichtenštejnů a panovníka knížectví připadla na něj.

Dne 2. prosince 1805 došlo k legendární bitvě tří císařů u Slavkova, před níž se knížeti Janu I. nepodařilo přesvědčit ruského cara Alexandra I. o jiném vojenském plánu. Spojené rakousko-ruské armády zde byly poraženy. Dne 3. prosince 1805 vedl v Brně za císaře mírová jednání s Napoleonem a v Bratislavě podepsal za Rakousko mírový stav s Francií.

Jan I. Josef musel také řešit problém postavení svého knížectví v Rýnském spolku, který byl pod Napoleonovým vlivem a Lichtenštejnsko se stalo díly tlaku Francie sice jeho formálním členem, ale panovník, kníže Jan I., byl jedním z vrcholových velitelů rakouského vojska. Proto v roce 1806 předal funkci lichtenštejnského panovníka svému třetímu žijícímu synovi Karlu Johannovi a po ukončení všech střetů s Napoleonem si v roce 1814 funkci opět převzal a pro syna zřídil terciogeniturní lichtenštejnskou linii v primogenituře - Neulengbach.

V roce 1810 opustil armádu a věnoval se svým statkům. Ze Španělska tajným a riskantním pochodem nechal přivést několik set ovcí Merino. Postupně zřídil na statku Loosdorf chov asi 5.000 kusů ovcí tohoto druhu. V Anglii koupil tažné i sportovní koně, ze Švýcarska importoval krávy s cílem zvýšit produkci mléka a masa. Dobré výsledky v podnikání mu umožnily rozsáhlé budování sáletů, zejména na jižní Moravě, kde nechal vysazovat i mnohé exotické dřeviny. Výsledky v hospodaření vedly i nákupům nových panství, např. Judenberg (1818), Josefsdrof (1819), Holleneg, Kirchberg (1821) ve Štýrsku, Neulengbach (1822), Riegersburg (1822) atd. Velkou část nově koupeného majetku využil k založení majorátů vedlejších linií pro své syny. Hospodářské výsledky na panstvích mu také pomohly k vytvoření neopakovatelného stavebního krajinného komplexu v oblasti Valtic, Lednice a Břeclavi. Velké sumy peněžních prostředků věnoval dobročinným cílům. V roce 1830 v době katastrofálních záplav ve Vídni nechal např. denně naložit deset lodí potravinami pro postižené obyvatele města.

Kníže Jan I. Josef zemřel dne 20. dubna 1836 ve Vídni a byl pohřben do rodinné hrobky ve Vranově u Brna.

Zdroj: PhDr. Geršic


kníže Jan II. z Lichtenštejna zvaný Dobrotivý 

(* 5. 10. 1840 Lednice - † 11. 2. 1929 Valtice)

Jan II. byl syn vládnoucího knížete Aloise II. a jeho manželky hraběnky Františky Kinské z Vchynic a Tetova. Nástupnictví se ujal po smrti svého otce 12. listopadu 1858, krátce po svých osmnáctých narozeninách, jeho vláda je nejdelší vládou v historii, při které nebyl jmenován regent.

V roce 1861 a pak znovu v roce 1921 podpořil ústavu, která dala běžným Lichtenštejncům rozsáhlá politická práva, ta druhá udělala z knížectví konstituční monarchii. Jan II. po první světové válce zpřetrhal tradičně spojenecké vztahy s Rakouskem-Uherskem, resp. s jeho nástupnickými státy, a nahradil je úzkými vazbami se Švýcarskem. V roce 1924 přijalo Lichtenštejnsko švýcarský frank jako svou oficiální měnu.

Už v první etapě pozemkové reformy v roce 1921 byl dán jeho majetek do záboru. V listopadu 1922 bylo zahájeno přihláškové řízení na velkostatku Plumlov, dvoře Krumsín, ležícího svými pozemky v kat. obcích Krumsín, Drahany, Šeloutky, Křenůvky, Prostějovice, Myslejovice, soudního okresu Plumlov, polit. okresu Prostějov. Celková výměra činila 393,7270 ha, z toho polí 319,2262 ha, luk 43,9810 ha, zahrad 3,3345 ha, pastvin 21,7848 ha, ostatní půdy 5,4041 ha. Lhůta k podávání přihlášek o příděl půdy byla stanovena do 15. listopadu 1922 u přídělového komisaře Státního pozemkového úřadu v Kroměříži.

V březnu roku 1923 bylo zahájeno přídělové řízení na dvoře Skramníky (velkostatek Radim), který ležel svými pozemky v katarstrální obci Skramníky, soud. okres Český Brod. Celková výměra přejímané půdy činila 81 ha rolí a lhůta k podávání přihlášek trvala do 17. března 1923 u přídělového komisaře v Českém Brodě.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_II._z_Lichten%C5%A1tejna


Josef Hardtmuth
(* 13. února 1758 Asparn an der Zaya - † 23. května 1816 Vídeň) 


byl rakouský architekt, vynálezce a průmyslník a stavební ředitel knížete Lichtenštejna. Založil ve Vídni továrnu Koh-i-noor Hardtmuth, která byla později přesunuta do Českých Budějovic.(pokřtěn 13. února 1758 Asparn an der Zaya - 23. května 1816 Vídeň) byl rakouský architekt, vynálezce a průmyslník a stavební ředitel knížete Lichtenštejna. Založil ve Vídni továrnu Koh-i-noor Hardtmuth, která byla později přesunuta do Českých Budějovic.

Narodil se v rodině truhlářského mistra Antona Hartmutha a Theresie, rozené Meißl. Často mu bývá chybně připisováno datum narození 1752; v tomto roce se narodil jeho bratr stejného jména "Joseph", který ve věku dvou let zemřel. V té době bývalo obvyklé, že se dalšímu synovi dávalo jméno zemřelého syna. Špatné datum narození je uvedeno i na pamětní desce umístěné na rodném domě.

Už v raném dětství se u něho projevily umělecké sklony. Jako dítě pomáhal v dílně otci a stále něco kreslil a navrhoval nábytek. Chodil do vesnické školy v Asparnu. Ve třinácti letech byl na 3 roky poslán do učení ke svému strýci staviteli Meißlovi, jenž měl v Poysdorfu stavitelskou provozovnu a prováděl stavby na panství knížete Lichtenštejna. Strýc vycítil Josefův talent a v mnohém jeho znalostí využíval, čímž také podporoval jeho odborný růst. Po večerech se Josef učil a zdokonaloval v kreslení i v teorii.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Hardtmuth